Není čas

15. dubna 2008 v 20:13 | Drů |  Aktuality
Ahojky všem vidím že moje povídky měli opravdu úspěch. Ale už se tomu opravdu nevěnuju na tenhle blog jsem úplně zapoměla a nemám na to vůbec čas. Ale když to vidím...No dobře tedy...Neslibuju nic teď ale okolo července a srpna se pustím do dokončení pokračování.Takže pokud vám to stojíza to počkat do té doby ráda sem přidám pokráčka.
 

Takže začínáme

15. července 2007 v 4:26 | Drusilla(Boscha) |  Aktuality
Takže opět delší odmlka ale dnes už mám třičtvrtě další kapitoly z povídky Nejlepší z nejlepších vložím jí sem zítra nechť se líbí.

Delší odmlka

23. dubna 2007 v 20:09 | Drusilla(Boscha) |  Aktuality
Ahoj tak jsem tu znovu po dlouhé době. Moc se vám omlouvám za tak velké otálení pokusím se pracovat na pokračování povídek a podobně. Měla jsem nějáké osobní problémy a proto jsem nezvládala psát pokusím se o změnu. Už je vše v pořádku tento týden začnu vyřizovat vaše požadavky. Na internetu píšu také pod přezdívkou Boscha proto je možné že některé moje články najdete i jinde. Zatím ahoj.
 


Nejlepší z nejlepších - 4 kapitola

18. prosince 2006 v 17:07 | Drusilla |  Povídky/Harry Potter
Severus seděl ve svém pohodlném křesle a popíjel víno, pozorujíc Hermioninu tvář. Dívka se střapatými vlasy spala tvrdým spánkem plným vyčerpání. Snape, ač si to nechtěl připustit, sám sebe přistihl, jak hledí na její půvabnou tvář, která se tolik změnila od doby, kdy tuto tvář viděl poprvé. Hleděl na její postavu schoulenou do klubíčka, která sice měla drobné chyby, ale pro něj v tu chvíli byla dokonalá. Na chvilku si vybavil její poslední myšlenku, ve které sedí nahá v koupelně a v ruce svírá žiletku. Při této vzpomínce se lehce oklepal. Jeho zuby zaskřípaly tvrdým sevřením čelistí, jež bylo plné vzteku.
Kvůli takovému bídákovi by si chtěla ublížit, pomyslel si, ale rychle od myšlenky upustil a zatřepal hlavou. Stále to byla jeho studentka a on si teď všiml, že ho její počínání až nebezpečně rozrušilo. Sám nevěděl, co má dělat.
Tiše vstal a přecházel po svém pokoji. Tu se mu v hlavě vyrojila další Hermionina vzpomínka, tedy spíše několik jejích vzpomínek. Byly to vzpomínky, ve kterých dokazovala svou lásku třem různým chlapcům. Líbala Kruma, Weasleyho a Malfoye.
Severus sám uznal, že až na Weasleyho má jeho studentka velice vytříbený vkus. Ale přesto ho to dohánělo k šílenství. Nemohl na to myslet, nechtěl myslet na nic, sám neznal důvod, ale to, co teď právě chtěl, bylo opět se usadit do křesla a pozorovat spící Grangerovou.
Tak také učinil. Ač se mu hlavou honilo spoustu myšlenek plných vzteku, odporu, sebezapření a jisté náklonnosti, jeho výraz se vůbec nezměnil. Ba naopak, vypadal tvrdší než obvykle, měl naprosto kamennou tvář s jistým sarkastickým nádechem, který zvýrazňoval ironickým úšklebkem nad každou myšlenkou.
Hermionino tělo se pohnulo a Snape okamžitě jako střela uhnul pohledem jinam. Dívka pozvolna otevřela oči a několikrát zamrkala. Po chvilce si uvědomila, že je v pokoji, který nepoznává, ale někde uvnitř tušila, kde je.
Jeho specifickou vůní byl zaplněn celý pokoj a ona věděla, že teď se mu musí postavit. Vrávoravě se posadila a pohledem našla svého profesora. Ten zrovna něco vytahoval ze skříně.
Snape měl posilňující lektvar hned na dosah ruky, ale přesto se tvářil, že ho usilovně hledá, aby získal čas a nemusel se na ni dívat. ¨
Hermiona si ho měřila pohledem, zatím mlčela, ale v hlavě se jí tříštila otázka, kterou za chvíli slabým hlasem vyřkla i nahlas. Přičemž se její okna do duše zalila slzami.
"Proč?"
Její otázka, ač to bylo jen jediné slovo, znělo tak vyčítavě, že to z neznámého důvodu rvalo Snapovi srdce z těla. Vzal lahvičku s lektvarem a otočil se ke své studence. Když viděl její oči zalité slzami, pohled sklopil a doslova sarkasticky zavrčel: "Potřeboval jsem to vědět, Draca musíme dostat ze spárů Smrtijedů. A neřvěte mi tady, Grangerová, na dívčí výlevy nemám náladu."
Přešel pokoj a z jednoho ze stolků vytáhl šedivý zapraný kapesník, který po chvilce podával Hermioně i s lektvarem.
"To je posilující lektvar, udělá se vám okamžitě lépe. A ten kapesník, prosím, použijte na to, abyste alespoň částečně odstranila své společenské ponížení."
Hermiona si vzala jak lektvar, tak kapesník. Nejprve si otřela slzy, a poté se podívala na lahvičku s lektvarem. Věděla, že jediné, v čem může Severusovi věřit, jsou právě lektvary. Už se nesnažila ani reagovat na jeho urážky, jen se nadechla a celý lektvar do sebe doslova vylila.
Nebyl dobrý, ba naopak, dívce s neposednými vlasy se zkřivil obličej. Okamžitě se jí ulevilo, opravdu se cítila lépe, alespoň po fyzické stránce. Hlava přestala bolet, kolena se přestala klepat, a dokonce se necítila ani tak unaveně.
"Děkuji," řekla Hermiona tichým, stále se ještě klepajícím hlasem. Položila lahvičku na stůl před sebou a už se chytala opěradla, aby se mohla postavit. Měla se k odchodu, nechtěla tu být už ani minutu, protože se jí chtělo opět brečet, nic nechápala. Nechápala, proč jí Snape musel vystavit takové bolesti, nechápala jeho obětí, jež v ní vzbuzovalo pocity dlouho skryté, a nechápala ani Rona, se kterým měla výstup před hodinou nitroobrany.
Měla v sobě zmatek a její jedinou touhou byl spánek, ač nebyla už vůbec unavená. Chtěla tohle všechno zaspat, být alespoň na chvilku jako želvička, která se schová do svého krunýře a může přemýšlet.
Aniž by si to uvědomila, postavila se a udělala asi dva kroky ke dveřím. Z jejího zamyšlení ji vytrhl až hlas Severuse, který zněl o něco příjemněji než obvykle.
"Nedáte si se mnou víno, Grangerová? Je to lék na všechny starosti a strasti běžného života." Při svém proslovu se na ni ani nepodíval, stál se svým obvyklým postojem se založenýma rukama a pozoroval oknem noční prázdnotu.
Hermiona se podívala jeho směrem očima, které byly plné překvapení. Chtěla být sama, ale zároveň chtěla zůstat. Po chvilce opravdu promluvila, aniž by udělala o jeden krok navíc.
"Už je dost pozdě, ale velice děkuji za nabídku. Musím říci, že jste mě velice překvapil."
Kdyby Snape nebyl k Hermioně otočen čelem, mohla by vidět, že po její větě se mu po tváři rozlil mírný až téměř nepatrný, ale přesto přívětivý úsměv. Jeho tvář jako by se proměnila, byla teď mnohem milejší, ale Hermimona to nespatřila.
Otočil se k ní čelem a jeho tvář nabyla opět normální sarkastickou podobu. Doslova ji probodl pohledem a opovržlivým hlasem řekl: "Tak proč tu ještě stojíte, Grangerová?!"
Studentka se pod jeho pohledem mírně oklepala a jeho slova jakoby se jí zabodla hluboko do srdce, ač sama nevěděla proč.
Podívala se mu zhluboka do očí a snažila se v sobě posbírat poslední zbytky odvahy. "A vy chcete, abych odešla?"
Severuse zjevně překvapila odvaha a otevřenost jeho studentky. Jen na ni nevěřícně koukal a Hermiona, která si právě uvědomila, co řekla, se rychle chytla ústa.
Co si teď o ní asi bude myslet?
Sklopila oči a jen čekala na to, až jí Snape vynadá a pošle ji do patřičných mezí. Nic takového se ale nestalo, v místnosti bylo ticho a nervozita byla takřka hmatatelná.
Snape neprolomil mlčení, jen přešel přes celou místnost až k Hermioně. Postavil se těsně před ní a ona k němu zhlédla s nechápavým pohledem v očích. Jeho tvář se ani na chvilku nepohnula, stále to byl ten Snape, který zabil Brumbála, ten, kterého znala tak dobře z hodin lektvarů, ten, kterého tolik milovala, ač si to nedokázala stále připustit.
Zvedl ruku a lehounce se jen konečky prstů dotknul jejich vlasů. Hermiona se mu dívala do očí, které byly pro ni najednou těmi nejkrásnějšími na světě. Kolena se jí se začala podlamovat a její srdce málem vyskočilo z hrudi. Severus Hermionu najednou velice pevně a bolestivě chytil a přivinul si ji na hruď. Přimáčkl ji k sobě takovou silou, jako kdyby chtěl docílit toho, aby se z nich stal pouze jeden člověk a jedna duše. Když ji tahle hrubě objímal, bylo pro dívku těžké neporušit ticho, a proto jemně, bolestivě hlesla. Snape stisk povolil, ale nepustil ji. Sama nevěděla proč, ale zavřela oči a položila hlavu na jeho hruď. Její ruce se obtočili okolo jeho zad a oba si začali přát, aby tahle chvíle nikdy neskončila. Stáli tak pěknou dobu. Ani jeden z nich by si nedovolil jen hádat, jak dlouho to bylo. Snape měl zavřené oči a svými prsty si pohrával s Hermioninými vlasy.
Ona měla také zavřené oči a jen odpočívala na jeho hrudi a přijímala jeho doteky..
Severus porušil ticho. Jeho výraz ve tváři byl doslova naplněn klidem a jeho oči zůstávaly zavřené.
"Měla bys odejít."
Odpověď jeho studentky byla pohotovější, než by sám čekal. Odtáhla se, otevřela oči a zahleděla se mu do nebývale klidné tváře. Tichým hlasem pronesla řečnickou otázku: "A když zůstanu?"
Snape otevřel oči, jeho pohled byl ledovější než jindy. Hermionu zamrazilo v zádech a srdce měla až v krku. Díval se na ni s takovou lhostejností, která se ani snad nezdála být hraná, ač opak byl pravdou.
"Nejsem typ člověka, který by u tebe seděl a držel tě celou noc za ruku."
Hermiona ustoupila o dva kroky od svého učitele. Vyčítavě se na něj podívala.
Proč zkazil takhle krásnou chvíli? Byla vůbec krásná? Co to mělo celé znamenat? Její myšlenkové pochody byly stále intenzivnější a pod jejich nátlakem velmi rychle vystřízlivěla z chvilkového opojení. Alespoň tedy doufala, že to bylo chvilkové opojení.
"Ne, to tedy opravdu nejste," řekla rádoby lhostejným hlasem, ale vyčítavý pohled mluvil za vše. Otočila se a spěšně odešla ke dveřím. Když už brala za kliku, zastavil ji Snapeův hlas, který zněl stejně sarkasticky jako vždy.
"Zítra večer stejnou dobou, můžete opět ukázat svou odvahu."
Hermiona pevně semkla rty k sobě, věděla, že to, co řekl, byla narážka na to, že utíká jak malé dítě, ale co proboha čeká?
Otevřela dveře a s hlasitým prásknutím je za sebou zase zavřela. Jistým krokem si to chodbami šinula do svého pokoje. Snažila se nemyslet. Hlavně nemyslet. Nevzpomínat. Nesnažit se nic pochopit. Jedinou touhou jí byl i tentokrát spánek.
Severus ještě dlouho stál uprostřed svého pokoje a zíral na již dávno zavřené dveře. Nepřemýšlel, jen si stále dokola přehrával scénu, kdy drží tu drzou žábu v náručí. Pak se ale sám usadil do křesla a možná pod tíhou krásného okamžiku, nebo snad pod tíhou množství vína, které vypil, usnul. Hrad se opět na dalších pár hodin zahalil do srdcervoucího ticha.

Nejlepší z nejlepších - 3 kapitola

18. prosince 2006 v 17:05 | Drusilla |  Povídky/Harry Potter
Další den ubíhal velice pomalu. Hermiona byla jako mátoha, nedokázala se na nic soustředit. Dokonce jí nepobavil ani Harry s Ronem u jídla. Poslední dobou se s nimi vídala čím dál méně, ale podvědomě jí uklidňoval důvod, proč už spolu nejsou tak často jako dřív. Učí se obranným kouzlům a to je dobře. Až nadejde den poslední bitvy, budou připraveni a ona, jak doufá, také.
Po splnění všech denních povinností, které jakoby den ode dne rostly, měla ještě chvíli času, takže seděla v Nebelvírské věži s Ronem a Harrym.
Klukům vrtalo hlavou, kam se včera ztratila.
Harry s Ronem byli jeden čas k Hermioně dost nepřátelští, protože se v nich hromadil vztek. Zjistili, že Hermiona strávila noc s Dracem v Zapovězeném lese, navíc jim nechtěla říct, co tam s tím hnusným Smrtijedem Malfoyem dělala. Neřekla to tenkrát ani členům řádu, čímž jí hrozilo vyloučení hned po jejím přijetí, což by pro ní byla potupa. Harry znal svou nejlepší kamarádku až velmi dobře, věděl, že když nechce říct, co se tam dělo, má pro to svůj důvod. Věděl, že by nikdy neublížila ani jemu ani řádu, a proto velmi rychle upustil od naléhání. Když bude chtít, nebo až to bude bezpečné, řekne to. Tahle věta mu zněla v hlavě neustále.
Ronovi to bohužel nešlo tak rychle jako Harrymu. Rozešel se s Hermionou a dlouho s ní nemluvil. Po nějaké době si k sobě našli cestu tím, že Harry dělal, jako by se nic nedělo, chodili společně na jídlo do Velké síně a vtipkovali, nic neřešili a bylo to tak lepší. I teď v tuhle chvíli, Ron, sedíc v pohodném křesle naproti ní a Harrymu, velice nenápadně pozoroval její vlasy, odráželo se v nich světlo ohně z nebelvírského krbu a najednou mu připadalo, jako by se vlastně ani nic nestalo. Nikdo tu není, jsou jen dva studenti z mnoha, Voldemort neexistuje a všechno je tak krásné. V tuhle chvíli byl Ron s Hermionou úplně sám. Věděl, že ona jeho pohled záměrně ignoruje, ale také si byl si jistý , že o něm ví.,
"Bradavice volají Rona," zařval mu najednou do ucha Harry. Celá parta se hlasitě rozesmála a Ron hodil po Harrym jeden z dekoračních polštářků. Hermiona se zvedla a ještě stále se smíchem v očích řekla: "Kluci, tak zatím, musím si jít ještě něco zařídit."
Snažila se tvářit co nejpřirozeněji, nechtěla se jim zpovídat z toho, co dělá.
"Hermiono, počkej, kápni božskou, kam jdeš," vyhrkl vztekle a zároveň podezíravě Ron. Ona jen zkřivila obočí a tiše řekla: "Neboj, za Malfoyem ne."
Zmizela otvorem v obrazu.
"Tak tohle jsi fakt přehnal, budeš ji ještě dlouho trápit?" zeptal se jízlivým tónem Harry a přisunul si k sobě učebnici obrany proti černé magii.
"Dokud neřekne, co tam dělala s Malfoyem." Vztekle uhodil do stolu a přitáhl si také svojí učebnici. "Myslím, že na to, abys žárlil, je už docela pozdě, ne?"
Ron učebnici otevřel a předstíral, že horečně hledá nějaké určité stránky, při tom kradmo pokukoval po Harrym.
"Myslíš, že je na to pozdě?" špitl celkem neslyšně. Harry ho ale slyšel. Opřel se lokty o stůl a vážně se na Rona podíval. "Tak hele, kamaráde, řekni, celých sedm let jsme se na Hermionu spoléhali ve všech ohledech, nikdy nezklamala, myslíš, že je teď důvod to měnit?"
Ron se uštěpačně ušklíbl. "Byla s Malfoyem sama přes noc v Zapovězeném lese a nechce říct, co tam s tím hnusákem dělala. To je dost podezřelé, nemyslíš?"
Harry se jen zhluboka nadechl a raději se podíval jinam. Po chvilce promluvil: "Rone, nemyslíš, že pokud něco neřekla, má to svůj důvod? Nikdy nás nezradila nebo ano?"
Chlapec s rudými vlasy přidal zase jeden neutrální úšklebek. "Já vím, že máš pravdu, já jen…" Svou větu ani nestačil dokončit, protože mu do řeči skočil jeho nejlepší kamarád. "Já vím, Rone." Oba se na sebe přátelsky usmáli a ponořili se do knih.
Hermiona mezitím dorazila před kabinet profesora Snapea. Zhluboka se nadechla a lehounce zaklepala na dveře.
"Pojďte dál," ozval se sarkastický hlas, který nikdy nevěstil nic dobrého. Tiše otevřela dveře a vklouzla dovnitř jako myška, zavřela dveře a došla ke Snapeovy, který jako vždy opravoval písemky a zjevně tuto činnost velice miloval, protože na pergamenech bylo vždy víc rudé než černé a modré.
Snažila se tvářit velice neutrálně, ač jí hlavou proběhla myšlenka, která jí napadla těsně před spaním předchozího večera. Velice ji znervózňovalo, že na to myslí právě v tuhle chvíli, ve chvíli, kdy může ten slizák kdykoliv zaútočit a její myšlenku si přečíst. Cítila se provinile právě kvůli té jedné myšlence, ale najednou se při něčem přistihla. Byla úplně ztuhlá, když si uvědomila, že se dívá na Snapeovy ruce, které se zdály být tak silné a něžné zároveň. Škrtaly špatné odpovědi v nějakém testu a vypadaly tak neškodně, tak podivně krásně. Nemohla uhnout pohledem, jak byla ztuhlá, po těle se jí rozlil velice zvláštní pocit, ze kterého jí vytrhl opět sarkastický hlas s podtónem opovržení.
"Už jste zapomněla slušné mravy, Grangerová?" Severus vzhlédl od papírů a zahlédl, kam celou tu dobu Hermiona hledí. Byl trochu překvapen a i on si vybavil v tuhle chvíli myšlenku, která mu proběhla hlavou předchozího dne dříve než usnul. Opět si připomněl ten zvláštní pocit, když držel tuhle mudlovskou šmejdu v náručí. V tu ránu jako by se oba probrali ze snu. Hermiona se oklepala a vykoktala ze sebe pozdrav.
"Do.. Dobrý večer." Z neznámého důvodu se začervenala a sklopila hlavu k zemi. Styděla se sama za sebe, za to, na co myslela předchozího večera, za to, co cítila právě teď. Muž s mastnými vlasy znovu promluvil tentokrát jízlivým tonem.
" Co se děje, Grangerová. Takovou vás neznám. Není někde na chodbě mladý pan Malfoy, že se tváříte, jak…"
Svou větu už nedokončil, jakmile totiž vyřkl Dracovo jméno, Hermiona tasila hůlku a mířila přímo na něj. Na kratičký okamžik pocítil něco, co se mu celá léta vyhýbalo, pocit lítosti nad tím, co právě řekl. Byl to otisk dávno ztracené lidskosti, kterou v sobě tak dlouho ukrýval. Zároveň se v něm nahromadil vztek, nejen proto, že na něj mudlovská šmejdka vytáhla hůlku, ale také proto, proč právě ona v něm otisk lidskosti vyvolala.
Hůlku okamžitě tasil také. Oba na sebe mířili jako dva největší rivalové, plni vzteku, ale ani jeden z neznámého důvodu nezaútočil. V kabinetě se rozlehlo ticho, až srdcervoucí ticho. Snape a Hermiona si hleděli do očí a jejich oči byly plné výčitek.
Ani jeden nerozuměl výčitkám toho druhého, jako by je oba pohled toho druhého tříštil na miliony kousků, ale ani jeden pohledem neuhnul. Hermiona najednou nečekaně prolomila ticho.
"Nemáte právo mě soudit," promluvila naprosto neutrálním hlasem, ze kterého se nedalo nic vyčíst. Severus na ni upřel oči. Nikdy předtím si nevšiml, že Hermionin obličej vyzařuje tak zvláštní kouzlo, nikdy předtím si nevšiml, že její postava se změnila z postavy malé dívky na krásnou, mladou ženu. Na větu, kterou řekla, nezareagoval. Jen trochu mírnějším hlasem, který od něj snad ještě nikdo neslyšel, řekl: "Začneme, Grangerová."
Ještě než se Hermiona mohla zamyslet nad tónem jeho hlasu, rozplynul se jí svět před očima, viděla sama sebe, jak ve čtvrtém ročníku dostává první polibek od Viktora Kruma, a zvláštně se červená. Najednou obrovský skok - viděla sama sebe, jak předchozí den leží v posteli a myslí na Severuse. V tu chvíli polila Hermionu horkost, sebrala snad všechnu odvahu, co měla, a snažila se v sobě postavit nepropustnou zeď.
Bylo už sice pozdě a Snape její myšlenku zachytil, ale její obrana se zdála být účinná. Hustá černá mlha zahalila všechny její myšlenky a najednou se začalo pozvolna objevovat něco, co neznala. Byl to Snapeův pokoj v Bradavicích, stál u krbu a pil víno. Nic víc nestihla zaregistrovat, protože ji příšerně rozbolela hlava.
Vypadalo to, jako by se snad měla rozskočit, cítila, jak se jí podlamují kolena, a také cítila, jak ji někdo zachraňuje od nemilosrdného pádu. Cítila jak jí hůlka proklouzla mezi prsty a tichounce dopadla na podlahu. Bez hůlky rovná se bezmocná, v jeho náručí.
Hermiona stěží otevřela oči a zahleděla se do očí Severuse. Poprvé spatřila na jeho tváři něco jako nádech strachu. Strachu? Snad o ni? Z neznámého důvodu nebyla schopná ani promluvit, a v tu chvíli Snape udělal něco, co by od něj nečekala ani v nejdivočejších snech, ani v těch nejstrašnějších nočních můrách.
Severus si Hermionu přidržel za pas a druhou rukou jí odhrnul vlasy z obličeje. Její přivřené oči bezbranně pozorovaly jeho počínání. Vlasy jí zastrčil za ucho a stejnou rukou ji pohladil po temeni hlavy. Hermiona nic nechápala. Snape ji doslova odtáhl k židli, na kterou ji posadil.
Pak ustoupil o pár kroků dál a řekl neutrálním, až nehezky hraným tonem: "Tohle je snad jediná věc, na kterou nemáte talent, Grangerová. Jste dříč, takže se to naučíte, ale jak vidíte, vyčerpává vás to." Pohlédl znovu na ni byla tak bezbranná a najednou mu připadala tak půvabná. Přesto musel udělat to, co chtěl.
" Promiňte, Grangerová, ale vezmu si teď to, co potřebuji, nebraňte se, nebo to bude horší." Hermiona dýchala těžce a přerývavě, jeho slova k ní zněla jako vzdálená ozvěna. Byla ještě plna zmatku z toho, co se právě stalo. On na ni mluví přijatelným tonem, on jí upravil a pohladil vlasy… on ji držel v náručí. Význam jeho slov neznala, nevěděla, co od ní chce, proto se na něj tázavě podívala. V tu chvíli ale se s ní svět opět zatočil a ona byla v Zapovězeném lese, byla tam s Dracem.
Draco brečel, mluvil o tom, že nechce být služebníkem Pána zla, ale bojí se, bojí se zemřít. Draco líbá Hermionu a šeptá jí do ucha sladká slova. Hermiona se snaží Dracovi domluvit, aby se s ní vrátil do Bradavic. Draco míří hůlkou na Hermionu a za ním stojí párek Smrtijedů, kteří je našli úplně náhodou. Hermiona přemlouvá Draca, aby hůlku sklopil a šel s ní. Draco křičí, že nechápe, o čem mluví. Hermiona plná smutku v roztrhaných šatech se vrací do Bradavic. Draco myslel celou věc vážně, ale nenašel odvahu postavit se Smrtijedům. Hermiona odmítá říct řádu, co se v lese dělo, odmítá to říct Harrymu a Ronovi. Ron se rozchází s Hermionou. Hemiona je nahá v koupelně se žiletkou v ruce.
Ticho v místnosti prolomila kapka potu, která stekla po čele Severuse a dopadla na zem. Ještě jednou se vymrštila a rozlétla se na všechny strany. Ač se jednalo jen o pouhou kapičku slané vody, její dopadnutí se rozlehlo po místnosti jako rána kladivem do pevného zdiva. Alespoň Hermioně to tak připadalo. Sjela dolů ze židle a dopadla na tvrdou, vlhkou zem sklepení. Snape si otřel pot z čela a došel až k bezvládné dívce. Chvíli jen stál a naslouchal zvukům hradu. Bylo dávno po večerce a nikdo na chodbách nebyl. Hrad byl zahalen v tichu, ale i přesto zpíval tichou píseň dávných příběhů, kterou ale Severus neslyšel. Tiše vzal Hermionu do náruče a sehnul se také pro její hůlku, která ležela opodál. Rozrazil dveře svého kabinetu a zmizel s bezvládnou Hermionou v temnotě chodby.
Hermiona cítila, že ji někam nese, ale nebyla schopná se bránit. I ten nejméně patrný zvuk jí připadal jako sekera, která se jí znovu a znovu zatínala do hlavy. Zvuk jeho kroků byl pro ni hotovým peklem, ale zvláštní bylo, že jeho náruč pro ni znamenala bezpečí.

Nejlepší z nejlepších - 2 kapitola

19. listopadu 2006 v 20:13 | Drusilla |  Povídky/Harry Potter
Další den proběhl přesně podle již zajetého řádu. Snídaně, vyučování, oběd, vyučování, schůzka BA, dělání domácích úkolů a učení se, cvičení obraných kouzel, večeře. Hermiona byla opravdu vytížená do poslední chvilky, ale dnes, ač byla vyčerpaná stejně jako již tolik dní předtím, musela udělat ještě jednu věc… učit se nitrozpyt a nitroobranu. S úderem osmé hodiny večerní stála před Snapeovým kabinetem. Tiše, ale rázně zaklepala.
"Dále," ozval se z kabinetu sarkastický hlas profesora Snapea.
Hermiona vstoupila a zavřela za sebou dveře, aniž by se na něj jen okem podívala. "Dobrý večer," pověděla tichým hlasem. "Dobrý večer, Grangerová," ironický podtón ze Severusova hlasu přímo sršel.
"Zavřete dveře, nebudete tu svou neschopnost všem ukazovat, nebo snad právě to chcete?" dodal po chvilce velice urážlivým tonem.
Hermiona zatnula zuby. Nejraději by udělala cokoliv, čím by mu mohla co nejvíce ublížit za jeho stálé urážky a sarkastické poznámky, za to, co udělal Brumbálovi, řádu, všem. V tuhle chvíli ho nenáviděla víc, než kdy jindy. Ona sama za ním přišla a něco po něm chtěla… připadala si tolik ponížená a zlomená.
Tiše zaklapla dveře. V tom se místností ozval velice známý a hrozný zvuk, šustot hábitu by nebyl sám o sobě tak hrozný, ale ona věděla, co to znamená. Věděla, že když je otočená zády a někde zašustí hábit, je v nebezpečí, zvláště když hábit patří Snapeovi. Věděla, že právě tasí hůlku. O všem rozhodovaly vteřiny, Hermiona se prudce otočila a svou hůlku doslova vytrhla z hábitu.
Povedlo se jí něco, co Snape zjevně nečekal, tasila hůlku rychleji než on. Stála tam, plna odhodlání a půvabu, míříc hůlkou na Snapea. Ten měl hůlku teprve v polovině cesty, ale když zjistil, jak moc je rychlá, okamžitě chtěl zamaskovat svůj omyl a ruku jen lehounce pozvolna zvedal. Zamířil na Hermionu.
"Začneme, Grangerová," zasyčel tiše. Hermiona jen kývla a zadívala se mu do očí. V té chvíli se jí svět rozmazal před očima. Viděla sebe jako malou holčičku schovanou pod postelí v pokojíčku, když se její otec vrátil opilý domů a bil její matku, viděla sebe samou zhruba ve věku šesti let, jak si prohlíží knihu a pozorně se učí číst, viděla opět sebe, jak na mudlovské základce dostává pořádně do těla od svých spolužáků.
Tak dost! zařvalo něco uvnitř její hlavy. Jako by se snažila okolo sebe postavit neviditelnou zeď, její vzpomínky se začaly ztrácet v mlze a znovu se objevovat.
Ona a její nástup do Bradavic a nepříliš šťastné první dny, mlha, ona s dopisem v ruce, ve kterém se píše, že její matka je v nemocnici ve vážném stavu poté, co ji její otec surově zbil, mlha, ona brečící na posteli, mlha, Severus Snape ji urazil, mlha, Draco ji urazil, mlha, která postupně ustupuje, ona, Harry a Ron se něčemu smějí, mlha, Harry uklidňuje Hermionu a bratrsky jí svírá v náručí, mlha, Hermiona pláče na Brumbálově pohřbu, ustupující mlha, líbá se s Ronem, líbá se s Dracem, a přitom pláče, vidí Rona s Levandulí, právě zabila jednoho Smrtijeda a dívá se na jeho mrtvé tělo, je nahá v koupelně, pláče a drží v ruce žiletku. Tato poslední vzpomínka jako by Hermionou doslova zacloumala, sebrala všechny své síly a zahalila ji do temné mlhy. Necítila nic, jen velkou úlevy a dutý náraz, jak její tělo spadlo na podlahu.
Severus se k ní spěšně rozeběhl, zmaten z toho, co právě viděl, zmaten z ní samé. Přiklekl k dívce a vzal její hlavu do svých rukou, zběžně zjistil, že si při nárazu na podlahu rozbila hlavu. Tiše se k ní sklonil, začal šeptat a ránu obkroužil hůlkou. Zacelila se.
Hermiona byla celá zalitá potem, a když ji Snape vzal do náruče, na podlaze zbyl doslova propocený flek.
Posadil Hermonu na židli a zarazil se. Jen kratičký okamžik pozoroval, jak jí krůpěj potu stéká po čele, jak vyčerpaně vypadá, a také to, jak se klepou její drobná, ale přesto tak krásná víčka. Najednou ale jako by vystřízlivěl z opojení, jeho až do teď starostlivě vypadající tvář se zkřivila v nehezký odlesk jeho kruté, sarkastické osobnosti. Hermioně na tvář přiletěla facka. Otevřela oči a okamžitě spadla ze židle, nedržíc rovnováhu. Snape stál a s krutým úšklebkem ve tváři ji pozoroval. Věděl, že není schopná slova ani činu.
Jen podotkl: "Napoprvé jste si vedla dobře, Grangerová." Jeho hlas zněl bohužel moc sarkasticky na to, aby mu uvěřila. Přistoupil k ní a udělal něco, co by nikdy nečekala. Vzal ji za předloktí a pomohl jí na nohy. Měl sice tvrdý stisk, ale Hermiona stála a to bylo hlavní. Pak udělal zase to, co by se od něj čekala. Otevřel dveře a velmi tvrdě strčil do Hermiony, která jimi doslova prolétla.
"Zítra ve stejnou dobu," s těmito lhostejnými slovy zavřel kabinet a nechal Hermionu stát na tmavé chodbě.
Ta se jen tiše opřela o zeď a sjela po ní na chladnou zem. Dívajíc se před sebe si v mysli opakovala všechny vzpomínky a myšlenky, které byly tak násilně vyvolané. Její oči se opět zalily slzami. Neuměla a snad ani nechtěla to zastavit. Schovala si hlavu do dlaní a vyřkla velmi tiché: "Proč?"
V tuto chvíli svoje pocity nedokázala popsat. Byl to žal, vztek, nenávist k Severusovi a zároveň jí vnitřní hlas říkal, že teď s ním má něco společného. Svoje vzpomínky.
Odlepila se od chladné země, stále svírajíc svou hůlku v ruce, a odešla tmou až na ošetřovnu. Mohla si hůlkou posvítit, ale to nechtěla. Temnota jí vzala pod svá ochranná křídla a ona mohla skrýt svůj smutek před světem.
Na ošetřovně nic neřekla, jen se posadila na jedno z lůžek a byla tiše. Ošetřovatelka se jí ptala na různé otázky, ale Hermiona neodpovídala. Slyšela je pouze jako vzdálenou ozvěnu, která se jí tříštila o samotnou lebku. Nechala tedy ošetřovatelku mávat hůlkou před jejím obličejem a říkat nesrozumitelná zaklínadla.
Musela ale uznat, že se cítila každým okamžikem o něco lépe. Její hlava už nebyla jako střep a vše přestávalo být tak intenzivní. Snažila se už i zodpovídat všechny její otázky, ale stále ji příliš nevnímala. Pak v tichosti vypila čaj na uklidnění a odešla z ošetřovny. Jedinou touhou byl teď pro ni spánek, cestou do nebelvírské věže se stavila v koupelně prefektů, kde si bublinkovou lázní znovu otevřela mysl. Začala přemýšlet. Proč nic neřekl? Viděl všechno, co jsem viděla já? Co znamenala ta mlha? Kde je Draco? Poslední myšlenka v ní zanechala střepy bolestivých pocitů a vzpomínek. Opět plakala. Bylo už hodně pozdě, a proto se raději rozhodla osušit své unavené tělo a zabalit jej do teplého, pohodlného županu.
Přes nebelvírskou věž se vydala do svého pokoje, kde vyčerpáním padla na postel. Zachumlala se a její víčka ztěžkla.
Bylo pro ni zarážející, že její poslední myšlenka patřila Snapeovi, ale nevěnovala tomu pozornost, protože právě její poslední myšlenka ji tolik uklidnila a ukolébala ke spánku.
Přes všechno, co se stalo, jsem ráda, že mě učí právě on. Nevěděla proč, ale jeho přítomnost v ní poslední dobou vyvolávala nejen vztek a odpor, ale také pocit bezpečí. Pocit, který už dlouho necítila.
Snape v tuto dobu ještě nespal. Když zabouchl za Hermionou dveře, ještě chvíli stál bez hnutí na místě a zíral do plesnivějícího dřeva. Ač by to nedal ani v nejhorší noční můře znát, byl také plný pocitů z toho, co před chvílí viděl.
Přešel kabinet a posadil se za stůl. S hlavou plnou otázek civěl na strop. Grangerová, dokonalá Grangerová má také svoje, jak jsem si všiml. S touto myšlenkou se pral, nechtěl nad tím přemýšlet, a už vůbec nechtěl přemýšlet nad tím, jak moc dobrá byla. Nikdy by neočekával, že se mu jeho studentka v nitrospytu postaví.
On jediný z nich dvou věděl, že mlha znamenala obranu, ale nikdy by to nevyřkl nahlas. Nechápal, jak je možné, že když učil slavného Harryho Pottera, ani se nepokoušel bránit a jí to šlo napoprvé tak dobře. Neútočila do jeho mysli, jako se to jednou Potterovi podařilo, ale byla dobrá. Nikdy jí to však neřekne.
Přemýšlel také absolutně nad vším, co viděl a nejvíc, ač sám nevěděl proč, mu utkvěl v hlavě Draco. Draco líbající Hermionu. Tato její vzpomínka v něm vyvolala vlnu vzteku, ale zároveň také naději, že není zlý a netouží po věčné slávě Smrtijeda. Jeho víčka také ztěžkla a poslední myšlenka, která ho ukolébala ke spánku, byla připomínka pocitu, jaké to bylo, držet mudlovskou šmejdku v náručí tak bezbranou, zranitelnou, ale zároveň tak silnou. Snape usnul a hrad se stal jen tichým místem, které vyprávělo spousty příběhů pro toho, kdo poslouchal.

Nejlepší z nejlepších - 1 kapitola

12. listopadu 2006 v 17:14 | Drusilla |  Povídky/Harry Potter
První půlrok sedmého ročníku v Bradavicích probíhal celkem v klidu. Každému bylo jasné, že je to spíše klid před obrovskou, nárazovou bouří, která smete vše živé.
Harry, Ron a Hermiona souhlasili, že poslední ročník v Bradavicích se alespoň pokusí dostudovat, přece jen bylo to přání ředitelky McGonagallové. Zároveň také souhlasili, že všichni budou pomáhat, jak nejlépe dovedou, Fénixovu řádu. Bradavice se moc nezměnily, ač už tu nebyl Brumbál, který zanechal Minervě dopis, ve kterém stálo, že Severus Snape se mu zavázal neporušitelným slibem, že kdyby bylo potřeba, zabije jej.
Bohužel se o tomto dopisu dozvěděli také Smrtijedi. Severus zmizel.
Nikdo nevěděl kam, až jedné noci přinesl do útrob Bradavic Hagrid něčí tělo. Harry, i když dopis sám četl, nikdy Snapemu neodpustil, co udělal.
Snape ležel na ošetřovně několik dní, později se naše parta od členů řádu dozvěděla, že byl doslova štván, a že neměl kam se uchýlit. Proto zvolil Zapovězený les, kde ho později našel Hagrid.
Jak měsíce plynuly, všude kolem zavládl falešný klid, který rval srdce doslova všem. Jediná Hermiona přestala cvičit s Fénixovým řádem útoky, obranu proti černé magii, kletby a také černou magii samotnou, která by všem mohla pomoci v závěrečné bitvě.
Nepřestala cvičit proto, že by chtěla, ale proto, že už to v jejím případě bylo naprosto zbytečné. Svým kouzelnickým umem se vyrovnala už kdekomu z řádu, a proto ji pan Weasley poprosil, zda by se nevěnovala více studiu, protože pak bude více času na Rona s Harrym.
Hermiona sice vyhověla žádosti, ale sama cvičila dál. Harry s Ronem si teprve teď uvědomili, jak moc je úžasná. Tahle dívka prostě stíhala všechno, měla nejlepší hodnocení ve škole, vedla BA, které sama znovu obnovila, stále se učila novým věcem. Stíhala všechny hodiny a sháněla v knihovně důležité informace pro řád. Bylo až neuvěřitelné, kolik toho tahle dívka zvládne a stihne. Dokonce pilovala své přemisťování a let na koštěti.
Nová ředitelka Minerva McGonagallová kroutila hlavou nad tím, jak může být mladá dívka tak schopná a flexibilní. Večer doslova padala vyčerpáním do postele, ale ráno byla už svěží a připravena na nové úkoly dne. Lupin byl znovu učitelem Obrany proti černé magii a Snape se po čase vrátil k lektvarům.
Harry s Ronem na jeho hodiny nechodili. Snape by je nechal bez problémů propadnout, ale Minerva nad nimi roztáhla svá ochranná křídla, takže ač na výuku nechodili, z každé hodiny dostávali známku nad očekávání. Ostatní na jeho hodiny, ač s obrovským odporem, teď už nejen proto, jaký byl, ale také proto co udělal, museli chodit. Hermiona by také nemusela, ale ona chtěla, chtěla být ve všem nejlepší a také byla. Nedokázala se na Snapea ani podívat a on na ni také ne, přesto všechny její lektvary byly perfektní.
Jediné, v čem stále pokulhávala, ač se snažila velice zdokonalovat, byl nitrozpyt a nitroobrana.
K tomuhle kroku se rozhodovala dlouho, příčilo se jí to, co chtěla udělat, ale od koho jiného by se mohla tyto dvě věci naučit, než od samotného mistra, profesora Snapea.
Po jedné hodině lektvarů, kdy opět dostala tu nejlepší známku, přes všechen hnus a odpor, setrvala ve třídě, než všichni odejdou, přistoupila ke katedře a pozorovala tmavé kachle na zemi.
Snape viděl, že se k němu přibližuje, proto nasadil svůj neutrální, znechucený výraz a dělal, že něco hledá v papírech. Ani jeden se na toho druhého nepodíval. Chvilku bylo ticho. Hermiona doufala, že ho ukončí právě profesor Snape, který vyřkne nějakou sarkastickou poznámku na její osobu, čímž se dostanou k jádru věci.
Nestalo se tak.
Hrobové ticho tedy musela prolomit ona, nevěděla jak, tak vyřkla jen jedinou větu, kvůli které přišla. "Potřebuji doučování."
Ani jeden se na toho druhého stále nepodíval, Snape jen velice sarkastickým tónem doslova zasyčel: "Ne, to nepotřebujete".
Hermionu, dříve tak plnou bázně a úcty k tomuto profesorovi, polil vztek.
Mohl by přece alespoň částečně odčinit to, jak všem ublížil, ne? Bezmyšlenkovitě sevřela pěsti. Chvíli bylo opět ticho a Hermioniny oči se zalily z neznámého důvodu slzami.
Možná to byly slzy vzteku, možná si vzpomněla na Brumbála, možná přemýšlela, co by řekli jejímu chování "spolužáci", možná si říkala, proč tohohle bídáka tolik let chránila před Harryho urážkami, a nebo to také bylo všechno dohromady. Sevřenou pěstí uhodila do katedry. Snape zvednul oči, které se okamžitě střetly s ubrečenýma očima Hermiony. Jeho pohled byl plný úleku, překvapení, vzteku z toho, co si to právě dovolila, ale všechny tyto pocity byly jen na okamžik promítnuty v jeho obličeji, protože vzápětí se mu obličej zkřivil do nelidské grimasy plné odporu a sarkasmu. Než ale stačil cokoliv říct, promluvila vzteklým hlasem Hermiona: "Nitrozpyt a nitroobrana".
Nebyl překvapen, věděl to celou dobu. Věděl, že ona bude jediná, jediná, která bude chtít být lepší a lepší, jediná byla tolik ctižádostivá, a přesto to nebyla její válka, ale válka jejího nejlepšího přítele. Věděl, že až nadejde den poslední bitvy, ona jediná ze tří kamarádů bude připravena čelit jí s takovou noblesou, lhostejností, silou a nadhledem, jakou by od ní nikdo nečekal.
V jednom si se Snapem byli podobní, chtěli být nejlepší a věděli, že do války city nepatří. Snape se po krátké chvíli zmohl na lhostejnou, sarkastickou odpověď: "Zítra večer."
Hermiona se odtrhla od jeho pohledu a vyletěla ze sklepení jako střela, práskla za sebou dveřmi a učebna se zahalila do nic neříkajícího ticha.

Je čas

11. listopadu 2006 v 16:53 | Drusilla | 
Časy se mění a my s nimi. Někdy se mi zdá že najednou nemohu dýchat a všude je tak těsno. Jsem jiná děje se ve mně tolik změn a mám v sobě tolik zmatku, sama prostě nevím co chci. Je těžké o tom napsat něco aby to dávalo smysl ale pochopte mě, já už takhle dál nemůžu. Nechci se neustále skrývat za tou tvrdou maskou a naopak chci říct celému světu že jsem jiná. Jednou mi jeden člověk řekl že jsou pro mě lidé jako čísla a já mu to s radostí odkývala protože je to přece moje image nebo ne? Kdysi jsem řekla že každý člověk je pro mě nahraditelný, lhala jsem. Nejsem ta bezcitná bestie, ač snad každý koho znám má jiný názor. Lidé pro mě neznamenají jen čísla ale také slova, která se nevyslovují, city které nejdou popsat. Naučila jsem se celkem mistrně říkat větu mám tě ráda nebo také miluji tě ale pro mne je to jen fráze. Říkám to většině lidí a nedokážu to zastavit, je to něco jako droga, protože říct někomu "Mám tě rád" má své vlastní kouzlo. Jsou to však jen prázdná slova. Nechápu ještě úplně všechno ale něco jsem pochopila, když člověka milujete nestačí to jen říkat. Neumím vyznávat lásku a nestydím se za to a proto používám prázdné fráze které pro mě nic neznamenají. Jsem jiná, vnímám vůni stromů, šustění trávy, všimnu si každé nové pavučiny v okolí začínám milovat tenhle svět a lidi na něm. Přátelství je pro mě pokladem, který bohužel neumím střežit. Stalo se že jsem opustila své přátele, ale nelituju toho protože díky tomu jsem si uvědomila váhu lásky, přátelství a důvěry, a také díky tomu jsem lepším člověkem. Přátelé pro mě nejsou čísla, stráta každého přítele pro mě znamená hlubokou ránu, a každý tedy i já tajně miluje své nejhlubší rány. Teď už je pozdě něco měnit a já to vím, je třeba jít dál vstříc novým zítřkům a odhodit konečně tu hnusnou masku.

Alkohol

6. října 2006 v 13:31 | Drusilla |  Anketa
Tak hlasujte tohle mě opravdu zajímá:-D

Začátek nového života / Kapitola 2

6. října 2006 v 13:25 | Drusilla |  Povídky/Buffy
V pokoji u Will a Tary zazvoní budík. Wilow se s úsměvem protáhne a podívá se na Taru která jen jemně zakňučí a přetáhne si deku přes hlavu. Will se jen usměje a vyleze z postele přejde k závěsům a roztáhne je, venku se už schyluje k večeru. Po té přejde opět k posteli a jemně stáhne deku z Tary.
Dobré ráno lásko.. No tak, víš že musíme vstávat, dnes je řada na nás. Tara se jen obrátila a dělala, že neslyší a přitom se něžně smála. Byla prakticky jediná z domu která si ještě nezvykla na režim ve kterém se spí přes den a v noci se pracuje a bdí.
Will poodhrnula deku ještě dál a začala Taru něžně ale zákeřně lechtat..
Nééé zakřičela Tara.
Tak co vstaneš? Zeptala se až výhružně Will.
Jo lásko už vstávám.
Wilow podala své lásce ruku a pomohla jí s postele. Po té obě dívky odkráčeli do koupeny která je součástí každého pokoje. V koupelně je vidět, že mají dívky naprosto sehrané pohyby, obě zalezly pod sprchu, po té si obě vyčistili zuby a vyfoukali vlasy, pak šli do pokoje a Will pomáhala Taře utáhnout korzet a obě se oblékli a nalíčili.
Will: Tak jo lásko jak to uděláme dnes? Zeptala se jemně se smíchem Will pozorující rozespalou Taru.
Tara: Já ven nejdu ani náhodou a ty jdi než ti zavřou. Tedy chci říct že tě moc miluju a moc tě prosím abys šla nakoupit ty..
Obě dívky scházely dolů ze schodů a Tara si ještě hlasitě pozívávala.
Will: Teda ty umíš přesvědčovat. Zlato tak já tedy jdu za patnáct minutek jsem zpátky a pomůžu ti se snídaní zatím prosím uvař hektolitry kafe, čaje a ohřej krev ano?
Tara: Už jsem ti dnes říkala že tě miluju?
Jemně Will políbí a usměje se..
Will: Ano říkala ale budu ráda když mi to budeš neustále opakovat.
Will se usmála vzala si boty a kabát a vyrazila ze dveří, Tara pokračovala dále do kuchyně a opravdu začala vařit hektolitry teplých nápojů a prostírala stůl.
Někdy mám pocit že dva kávovary pro tolik lidí nestačí, říkala si celou dobu pro sebe než se vrátila Will.
Will si sundala kabát a boty, šla do kuchyně se třemi úplně narvanými nákupními pytli.
Tara: Ahoj Lásko, Pane jo toho je, nakoupila si i krev?
Will: Ahoj miláčku, no jasně mám osum litrů, tak začneme? Co dnes ukuchtíme koupila jsem i nějaké koblihy, ale to bude málo co takhle lívance, koupila jsem mouku?
Will: Začala přebytečnou krev a potraviny strkat do lednice a krabice s corflaix a vločkami do skříňky.
Tara: Jasně lívance Dawnii bude ráda, může se u nich utlouct. Ale nech venku i vločky já si je dám s mlékem a Spike si je dá do krve znáš ho přece: Má to tak tu správnou konzistenci.
Tara napodobila Spika jak říká tuhle už typickou větu pro jejich večerní snídaně.
Willow se začala smát a dala Taře letnou pusu, pak se obě pustily do práce, Will začala dělat těsto a připravovala pánev, Tara ohřívala krev v mikrovlnce a rozdělovala jí do třech velkých hrnků a do toho Spikeho nasypala vločky. Pak začala krájet chleba mazala ho máslem a na talíř vedle pokládala sýr a šunku, vše pak dávala na stůl..
Zatím co dívky připravovali vydatnou snídani na další noc plné práce, začaly zvonit budíky i v ostatních pokojích.
Cordelie kousla xendra do krku a společně pak odešly do koupelny. Oz hladil po vlasech Dawn a šeptal jí do ouška že už je ráno tedy spíše večer. Buffy, Angel a Spike se začali probouzet a rozplétali svá těla, pak každého z nich Buffy políbila a společně vešli do sprchy. Gilles pohladil Drů po vlasech a vstal, kdežto ona hned běžela k oknu které otevřela a nahá se do něj posadila..
Drusilla: Gillesi vidíš? Nebe je dnes nádherné dneska krvácí. Šíleným úsměvem a nepřítomným pohledem se dívala na hvězdy, jako by jim rozuměla.
Gilles okamžitě vstal a vzal z věšáku župan se kterým šel k Drů a přehodil ho přes ní.
Gilles: Drů, poď dolů někdo tě uvidí. Při tom jí něžně dával přes ramena župan a zakrýval nejnutnější místa..
Drusilla: Nebojím se, jsem princezna, jsem moc hezká.
Gilles: No to jistě jsi půjdeme do koupelny ano? A přitom si sundal své brýle, které si předtím vzal z nočního stolku a začal je leštit svým anglickým pyžamem..
Drusilla: A vidíš jak krvácí nebe?
Gilles: Ne ale chtěl bych to vidět.
Drusila: Proč?
Gilles: Protože to vidíš ty, moje princezna.
Drusila: Půjdeme. Mlčky vstala a šla do koupelny, Gilles jí beze slov následoval a díval se na její nádhernou postavu ze které před chvilkou spadl župan.
Když parta provedla všechnu možnou i nemožnou hygienu a dívky se dostatečně nalíčili (Nejdéle to asi trvalo Cordelii). Pomalu se potkávali na chodbě a scházeli dolů po schodech do kuchyně.
Dawn otevřela dveře a držíc Oze za ruku hlesla: Hmm nádherně to voní budou lívance hu hu lívance. Pustila Oze, zatleskala rukama a běžela dolů po schodech. Oz se na ní s úsměvem mlčky díval. V tom vkročila na chodu Buffy a hned za ní vylezl Angel a Spike. Oz tohle nedokázal pochopit a nebyl v domě sám. Prostě mu nešlo do hlavy, jak Buffy může být s oběma a ještě více se mu příčilo to, co se dělo za dveřmi jejich ložnice. Nechápal, sice se nikdy ani jediným slovem o tom nezmínil, stejně jako většina lidí v domě, stejně jako Gilles který byl zásadně proti. V tuhle chvíli jen sklopil oči a tiše pozdravil.
Oz: Ahoj Buffy. Pak kývnul hlavou a řekl prostě Angele, Spiku.
Buffy si snažila nevšímat jeho výrazu, a ani toho jak by se nejraději propadnul do země. Mile se usmála a spustila.
Buffy: Ahoj Ozi jdeš na snídani? Včera Gilles říkal že nás čeká náročná noc.
Oz byl rád, že Buffy tuto situaci tak mistrně zachránila jako už tolikrát, všiml si sice že jak Angel tak Spike mu kývli na pozdrav ale vůbec ho to nezajímalo, chtěl pryč. Nechtěl rušit jejich štěstí a nechtěl mít jednou narážku, chtěl prostě pryč.
Oz: Jistě jdu, Dawn teď běžela dolů půjdu také. Pěkně to voní nemyslíš?
Buffy nestihla ani odpovědět, když v tom do chodby doslova a do písmene vpadli Xendr s Cordelií. Líbali se a vypadali jako by nemohli přestat. Všichni dvojici nechtíc pozorovali a Spike se zvráceně uchechtl. Aby to nebylo málo přišel na chodbu Gilles a Drusilla. Gilles se podíval dost pohoršeně na Buffy, která držela Angela za ruku a Spikeho za rameno. Pak se jen otočil a podíval se na Xendra s Cordy trochu se oklepal a pozdravil..
Gilles: Zdravím všechny.
Drů: Taky zdravím..
Buffy: Ahoj Gillesi.
Gilles se vyhnul pohledu Buffy a kráčel pryč když si ale uvědomil, že s ním Drů nejde a že stojí u Spikeho a hluboce mu kouká do očí. Nic neřekl, jen obrátil oči v sloup a táhl Drů dolů. Mezi tím Xendr a Cordy přestali se svým raním rituálem a rozhodli se pozdravit..
Alex: Ahoj.
Při tom mávl rukou všem na pozdrav.
Cordy: No zdravím.
A oba odcházeli.
Spike: Tak tohle byla hustá atmosféra. Nechápu Buffy že jsou na tebe takový.
Angel: Druž hubu Spiku, částečně to byla i tvoje vina, proč neustále čumíš na Drů jak kdyby ti patřila?!
Spike: Tak za prvé už nepatří tobě a to tě nejvíc ze všeho žere, a za druhé mě už také nepatří Pane dokonalý, patří našemu skvělému strážci.
Buffy: Prosím nehádejte se.
Promluvila tak tichým, a tak moc prosebným tonem hlasu že hádka okamžitě ztichla. Oz zjistil že teď je vhodná chvíle jak nepozorovaně zmizet a také to udělal.
Spike: Ano lásko?
Angel po něm střelil naštvaným pohledem.
Buffy: Spiku tebe prosím už se tak nikdy nedívej na Drusillu. Není to kvůli ní, Angelovi nebo Gillesovi, ale kvůli mně. Nechci tohle vidět. Prostě nechci. Zraňuje mě to a bolí to. Ty Angele se prosím před nikým nenavážej do Spika a to platí i obráceně. Dále už jsme si zvykli na to že Cordy si vynahrazuje léta bez Alexe takže nikdy nás to už tolik nesmí překvapit. Hlavně tebe Angele. Díváš se na to téměř s bolestí a mě to zraňuje, a zase to bolí. Dnes si promluvím s Gillesem a pročistím vzduch bude to zas dobré…Vím že bude..
Spike: Já jsem ale nechtěl….
Angel: Promiň Buffy..
Buffy se k nim jen naklonila a oba je něžně políbila. Angel jí pohladil po vlasech a Spike po zadečku, Buffy jen na chvilku zavřela oči přilepená na Angelovu hruď. Probudilo ji až to když si Spike zapálil cigaretu.
Spike: Jdeme?
Buffy: Jdeme.
A rázným krokem s úsměvem vyrazila. Spike a Angel se dali do pohybu.
Angel: Voní to nádherně někdy lituju že jsem upír.
Spike: A tím chceš říct sakra co, že jsme nějaká méněcenná rasa, nebo co?
Buffy: Kluci!
Okamžitě utichli a společně scházeli na snídani.

Kam dál